Velmi hořký pláč

Ve školce si s dětmi dáme každé ráno v ranním kroužku "úkol" na ten den (v katolických kruzích se tomu říká předsevzetí). Jeden den kolegyně s dětmi vybrala "ouškové pravidlo". To znamená poslouchat co říká paní učitelka. Zrovna ten den se dětem nedařilo, konečně i nám dospělým se často nedaří poslouchat... Před polednem chodíme společně do kaple zazpívat Pánu Ježíši a "nalepit si kytičku". Máme v kapli v postní době velký dřevěný, na černo natřený kříž a když se dětem povede splnit úkol toho dne, každé si může nalepit na kříž jednu barevnou kytičku. Paní učitelka vyvolávala jednotlivé děti a ptala se jich, jestli se jim dařilo splnit "ouškové pravidlo". Když došlo na jednoho Honzíka, řekla mu, že dnes třikrát neposlechl, když ho napomínala při ranním cvičení a tak, že si nemůže dnes nalepit kytičku. Honzíka to moc mrzelo a začal usedavě plakat. Malé děti často pláčou, mají smích i pláč v jednom pytlíčku. Toto byl velmi hořký pláč. Chlapeček si držel hlavu v dlaních a usedavě naříkal. Paní učitelka zatím pokračovala ve vyvolávání dětí a nalepování kytiček. Další holčičce, která také ten den neposlouchala, též nedovolila nalepit si kytičku. Holčička se vcelku nevzrušeně vrátila na své místo. Ubohý Honzík zatím dál hořekoval. Ještě nikdy jsem ho neslyšela tak hořce plakat. Bylo mi ho líto. Říkala jsem si, že takhle bych chtěla jednou oplakávat své hříchy, až mi je Ježíš bude muset připomenout. Doufám, že nebudu tak v pohodě jako ta holčička. Taky doufám, že se Ježíš nade mnou slituje jako se to stalo Honzíkovi. Bylo mi ho líto a tak jsem se šla za něj u kolegyně přimluvit. Řekla jsem jí, ať uzná, jak to Honzíka mrzí a dá mu šanci. Kolegyně ho zavolala ještě jednou a když jí slíbil, že se bude snažit poslouchat, nechala ho, nalepit si kytičku. Jaká úleva.