Dnes, po mši, jsem se byla projít na růženec do lesa (lesíka). Cestou jsem viděla na krmítku veverku, byla zaujatá nějakou dobrotou a tak jsem jí mohla pozorovat docela zblízka a dlouho. Fakt jsem si to užívala a vnímala to jako mimořádný projev Boží přízně. Pak jsem nad tím uvažovala a uvědomila jsem si, že jsem jako děti u nás ve školce. Taky mají velikou radost, když jim půjčím lesklou cetku na hraní, nebo barevný šáteček. Považují si to jako já tu veverku. Ale už berou naprosto samozřejmě, že jim pomáhám s oblékáním, s jídlem, že jim utřu zadeček, nebo podám kapesník. Já zase beru samozřejmě, že mě Bůh živí v Eucharistii sám sebou, že mě těší a povzbuzuje svým slovem, že mi dává zdraví, a že mám dobré jídlo a krásné bydlení. Fakt jako děti, jen si nejsem jistá, jestli je to to pravé evangelijní... Utěšuje mě, že On ocení i trochu dobré vůle, sem tam krátké díky. V tom je určitě mnohem lepší než já. Když mi děti jako projev lásky donesou nějaký obrázek, tak to bohužel beru taky jako samozřejmost. Přitom některé děti na mě fakt nešetří a nosí mi obrázky každý den. Děkuji ti dobrý Bože, za tvou láskyplnou vynalézavost s jakou se snažíš mi udělat radost. Pomoz mi prosím, napodobovat tě, jako děti věrně napodobují mé chabé pokusy je vychovávat.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.