Přijdu brzy!

Znovu jsem včera ve vlaku, cestou do školy dumala nad touto větou: "Hle přijdu brzo!" Kdysi jsem tady psala, že bych chtěla na Ježíšův příchod čekat jako děti ve školce po spinkání čekají na rodiče. Hrají si, ale vědí, že teď už táta nebo máma přijdou brzo a tak je to takové hraní plné očekávání. Jedním očkem sledují pohyb ve třídě a jedno ouško je nastažené na zvonek. Jak zazvoní, některé se běží podívat (máme tam kameru) a hlásí:" Martinka jde domů". Případně si hrají, ale sledují když se jdu podívat já, kdo zvoní a řeknu-li jejich jméno, poskočí, zahodí hračku a valí ke dveřím přivítat se s rodiči. Jsou, ale i děti, které se zaberou do hry a když řeknu: "Jiřík jde domů", začnou plakat, protože si teď zrovna rozdělal zajímavou hru a nechce se mu jí přerušit. Nebo jedna holčička si hrozně chce dovybarvit svoji Hello Kity a tak se rozpláče, když přijde maminka. Jeden chlapeček dokonce, když slyšel, že má jít domů, utekl a schoval se do ložnice. Maminka na to reagovala, tím že řekla, už zase zlobíš. Jen nevím jestli to nebyla maminka, která zlobí, když tam malého tříleťáčka nechává od sedmi do pěti a doma prakticky jen přespává. Ale proč to píšu. Hospodin nezlobí, takže pokud se mi nebude chtít domů, až mě zavolá, chyba bude nejspíš na mé straně. Tak si říkám, že nesmím ztratit spojení, jako ten tříleťáček co je doma víc ve školce, než doma. Že si nesmím hrát příliš zaujatě, abych pak tu svoji "autodráhu" nevyměnila za skok do Boží náruče. Že se nesmím příliš zabydlet tady v té školce na zemi, protože doma u Hospodina je to přece lepší než ve školce. Trošku doufám, že Hospodin bude jako ta hodná máma, co počká, aby si to holčička mohla dokreslit a pak v klidu jít domů. Že mě nechá ještě chvilku si pohrát, bude mít trpělivost a neurazí se když k němu hned nepoběžím. Ale stejně by se mi víc líbilo, těšit se na Něj jako se těší děti na rodiče. Dělat si ty své děsně důležité práce a přitom mít pořád jedno ouško nastražené na Jeho zavolání.

 Teď mě napadá, že BOží volání nemusí být až jednou ve smrti, ale že On přichází každou chvíli a něco chce, takže si to můžu nacvičovat. Vybavuje se mi u toho jeden klučík, který nikdy neslyší, dokud nezakříčím. Mám ho i přesto ráda. Tak mě utěšuje, že Hospodin  bude mít pochopení pro moji občasnou hluchotu a snad na mě taky houkne, kdyby šlo o něco vážnějšího.