Pochovat si Pána Boha.

Děti ve školce, občas potřebují pochovat. Když je jim smutno po mamince, někdo na ně byl ošklivý nebo je něco bolí. Nedělám to moc často, ale když je potřeba tak jo. Poslední dobou mám velkou chuť pochovat Pána Boha. Docela by mě zajímalo, jestli by se dal. Přemýšlela jsem nad slovem "oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo". Ježíš přijal lidské tělo, mezi námi je to ale úžasný vynález (učila jsem se teď biologii na zkoušku a zase jsem obdivovala jak to ten Hospodin celé báječně vymyslel). Ježíš se stal malým dítětem a jistě občas potřeboval pochovat. Já vím, že od toho měl Pannu Marii a sv. Josefa, ale třeba by mi ho Panna Maria na chvilku půjčila. Navíc On sám říká, že kdo plní vůli Otce je jeho matka. Kromě toho nic lidského mu nebylo cizí. Tak myslím, že by se pochovat dal. Asi Ho o to poprosím, až se jednou uvidíme tváří v tvář. Mám velké pokušení pochovat si Ježíše aspoň v Eucharistii při přijímání, zrovna dneska jsem si říkala, že to zkusím, ale byl tam takový horlivý kněz, tak jsem radši Pána Ježíše rychle snědla, abych ho nepohoršila (toho kněze, samozřejmě). Přemýšlela jsem i nad tím, že v Eucharistii je Ježíš ještě bezmocnější než malé dítě. Nemůže ani plakat, křičet, uhnout. Jako oplatka nevzbuzuje ani něhu, jako malé dítě. Bůh je fakt grand, že se nám tak dává, že se stává věcí, jen, aby mohl s námi být.