Právě jsme se s komunitou vrátily od trapistek a nedá mi to, abych se nepodělila o zážitek. V pátek jsem byla se školkou na výletě (jako učitelka) a byl to docela děs. KOlegyně celou dobu nadávaly na ředitelku, až mě z toho brněla hlava. Děti byly jak utržené ze řetězu, jak by ne, když je konec školního roku. A já se potila, kašlala a smrkala a přála si, aby se nikomu nic nestalo a brzo to skončilo (čekala mě po výletě, ještě odpolední směna ve školce, takže výhledy na brzký konec mizivé). Vyvrcholením bylo, když si to jedna holčička namířila rovnýma nohama do rybníčka, naštěstí jsem stála kousek od ní a tak jsem jí šupky dupky táhla zpátky. Odpoledne už proběhlo vcelku v klidu. Po návratu ze školky jsem popadla batoh a hurá do Poličan. Naštěstí spolusestry byly dost v klidu, jinak by myslím došlo k násilí. Připadala jsem si jako bomba těsně před vybuchnutím. nedotýkat se, nekrmit, neoslovovat... U trapistek jsem si dala batoh do přiděleného pokoje (mimochodem je to tam komfort, tedy pro hosty, jak bydlí sestry nevím) a šla na nešpory. Byl to balzám na mé rozjitřené nervy (holt učitelka na konci června). Velmi jednoduše a vkusně zařízený kostel, ticho, klid, pokoj a modlitba trapistek, všechno směřovalo jednoznačně k Bohu a jeho oslavě. Je tam báječné ticho, příroda a sestry působí velmi pokojně a přitom nejsou ani afektované ani sladké. Nemám ráda sladké sestřičky co ti lezou do úsměvu. Zkrátka výborně jsem si odpočinula. Škoda, že nemám povolání k trapistkám, hned bych se šla taky trápit... Vřele doporučuji všem unaveným civilizací:-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.