Boží děti

Měla jsem teď necelých 14 dní na starosti 6,5 letého synovce. A chci se s vámi podělit o pár postřehů.

Vojíšek (tak se synovec jmenuje), hrozně rád doluje neboli kutá, má k tomu účelu u babičky vyhlédnutý pěkný kopec. A tak jsme vyráželi společně do parku, na kopec (je uměle navezený a normálně na něm děti sáňkují). Poprvé jsem netušila co bude, zato Vojíšek měl jasný plán, našel si pár pěkných klacíků, vylezli jsme na vršek, já si sedla na kámen a Vojta se pustil do práce. Vcelku mě u toho nepotřeboval, měl takový šikovný klacík se součkem a tím drolil hlínu v „lomu“. Pěkně si u toho vrčel a makal jak poctivý dělník. Pochvaloval si jak mu hlína pěkně přibývá a plánoval jak jí bude posílat dolů z kopce. Já jsem obdivně přikyvovala, naslouchala jeho pracovním plánům a obdivovala pracovní nasazení. Bylo pěkné vedro, slunce pálilo a nikde žádný stín. Začala jsem uvažovat, jak ho dostat z kopce pryč, aby nedostal úpal. Nechtěla jsem ho moc honit pryč, když je zrovna v nejlepší „práci“ a „jde mu to pěkně od ruky“. Tak jsem začala z daleka, že za chvíli bychom mohli jít třeba se zatočit na kolotoči, až to dodělá a klacík, že si může vzít samozřejmě s sebou, abychom příště pokračovali v kutání, kde přestal. Po chvíli jsme kutání ukončili k oboustranné spokojenosti. Přemýšlela jsem, že občas se taky do nějaké „práce“ zakousnu a že Hospodin se myslím dobře baví, když mě vidí jak se beru hrozně vážně. Myslím, že se v duchu směje, když plánuju jak ten kopec tím klacíkem rozvrtám a přesunu dolů… Ale věřím, že to není výsměch, že má radost z mého snažení a přeje mi tu hru. Aspoň já jsem se upřímně radovala, že to Vojíška baví a moc se mi líbilo to jeho zaujetí s jakým si vrčel a doloval. Vojíšek naštěstí znal míru a skončil hru včas sám. Navíc myslím pořád věděl, že je to hra. Nevím jestli vám někdy Hospodin musel vzít vaši „hračku“ a přesunout vás jinam. Taky vás to rozvzteklilo a měli jste pocit, že se vám děje děsná křivda?

Ještě jeden postřeh. Vojta je nesmírně zvídavý, hrozně moc ho zajímá vše technické. Sledovali jsme společně pána s autogeném, pány bagristy, pána se sbíječkou, spoustu různých náklaďáků, tahačů, motorek…všechno sledoval s úžasným zaujetím. Mě to nevadilo tam s ním stát a počkat, až si věci pořádně prohlídne, naopak byla jsem ráda, že ho to zajímá. Jenže se stejným zaujetím a otevřenou pusou sledoval reklamy v televizi před večerníčkem a všechno to do sebe nasával. V tu chvíli mi ho bylo líto, že je tak důvěřivý a tolik baští ty neskutečné obrázky. Já vím, že to souvisí s věkem a že až bude starší mávne nad tím rukou a řekne si, že je to vylhané a umělé, jenže teď to ještě neumí. A zase se mi vybavuje Hospodin, jak se těší z našeho zájmu o všechno krásné a dobré a jak ho musí mrzet, když čumíme s otevřenou pusou na nějakou neskutečnou umělotinu a plníme si tím hlavu.