Minulou neděli byla korunovace Pražského Jezulátka. Já jsem sice z husitských Čech, tvrdá palice, vychovávaná spíš rozumově a nikdy jsem si na líbání sošek nepotrpěla, ale…
Přes všechnu intelektuální výši nebo možná spíš pýchu jsem se tam vypravila. Popravdě řečeno polovina komunity šla na Strahov na sliby Premonstrátů a druhá polovina k Jezulátku a tak se mi nechtělo zůstat sama doma. Ale to nebyl hlavní důvod. Nějakým nevysvětlitelným způsobem, mě to tam táhne. Byla to velká sláva, krojované družiny ze Slovenska, povznášející hudba, nekonečné davy a promluvy. Já to nemám moc ráda tyhle zbožné slavnosti, asi ten husita ve mně se vzpírá. V duchu jsem si nadávala, že jsem tam chodila a slibovala si, že už takovouhle chybu nikdy neudělám. Málem jsem utekla hned po přijímání. Naštěstí jsem vydržela. Na závěr byla korunovace sošky. Bylo to milé, hlavní celebrant zřejmě korunku nemohl nasadit, tak to po něm spravoval představený karmelitánů a nakonec přišla sestřička a dala to pěkně do pořádku. Jenže mě v tu chvíli došlo, že Ježíš můj Pán a král je dítě. Úplně mě to dojalo. Můj Bůh, Stvořitel a Vykupitel, můj Pán a král, ten který mi vládne a určuje můj život je malé dítě.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.