Starám se u nás v komunitě mimo jiné o zahradu. Máme na ní dvě pískoviště, houpačky, skluzavku, lavičky, jeskyňku se sochou Panny Marie a samozřejmě stromy, kytky, keře a trávu. Jo a taky je tam hřiště na volejbal a další věci. A já tam hrabu listí a trhám plevel.
Na podzim jsem si udělala radost a zasadila jsem pár listopadek. Jenže co se nestalo, spolusestra mi je vykopala. Pak jsme si to vysvětlovaly a vyšlo najevo, že netušila, že tam jsou a navíc mi říkala předem, že ten záhonek poryje a něco tam zasází. Jenže já to v tu chvíli nepochopila. Prostě klasické nedorozumění. Naštěstí se všechno vysvětlilo.
Jela jsem pak s našima na pouť oslavit jejich 40 let od svatby a nedalo mi to, abych si nepostěžovala na tu smůlu s kytičkami. Mamka mi pro povzbuzení vyprávěla své pěstitelské neúspěchy. Taťka se ke mně přitočil a dal mi tisícovku na „kytičky“. To mě tedy dostal.
Pak jsem nad tím přemýšlela a napadlo mě jak musí být dobrý Bůh Otec, když můj táta je tak hodný. Žádné „nebuď jako malá holka“, „prosím tě, kolik je ti let“, „ to je vidět, že nemáš nic pořádného na práci“. Žádné hodnocení mé malichernosti (tolik řečí pro pár kytek) ani sebelítosti. Vnímala jsem pochopení, soucit a velkorysost. Říkala jsem si, že ten Hospodin je fakt Bůh, když se takhle na mě dívá a každý den mi dopřává hromadu radovánek, opravdu tisíce.
Tak přeji sobě i vám otevřené oči i srdce pro Boží dary. Jak mi pak pošeptal taťka: „Všímej si hlavně toho krásného, to špatný si do hlavy moc neber.“
..jsem dneska nějak sentimentální...ale vážně mi to přijde hrozně dojemný. .-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.