Vyznání hříchů na kříži (pokračování 2)

Ježíš vzal na sebe náš hřích, ztotožnil se s ním. Svatý Pavel to píše Korinťanům naprosto jednoznačně: Toho, který hříchu nepoznal, pro nás (Bůh) učinil hříchem, abychom my se stali spravedlností Boží v něm. ( Kor 5,21). V této větě je nápadná především personifikace či spíše depersonifikace, jíž je Ježíš ztotožněn s hříchem a my potom se spravedlností Boží. Bůh nejednal s Ježíšem jako s největším hříšníkem, jak překládá Bogner, ale učinil ho hříchem! Co to pro něho může znamenat? Hřích je veličina s Bohem absolutně neslučitelná, hřích je v naprostém rozporu s Bohem, je to jasné a čisté Ne vůči Bohu, nepřátelství vůči němu. Bůh se nemůže „srovnat „ s hříchem, nemůže si dovolit žádný kompromis, kterým by mohl začlenit hřích do svého života. Hřích prostě nemá u Boha šanci. Hříšník, i ten největší, má naději, hřích nemá žádnou. A s tímto hříchem, s beztvarou, anonymní masou zla, s veškerým Ne celého světa, celých dějin vůči Bohu, se má ztotožnit Ježíš, ten, který hříchu nepoznal! Není zvyklý na naši temnotu či pološero, ale na plnost Božího světla. Neokusil vzdálenost od Boha a úzkost hříšníka, on žil i zde na zemi po vtělení věčným životem Božím, v plném společenství s Otcem. Nyní se stává hříchem. Jako hřích musí trpět za to, že je hřích, Boží nepřítomností. Když volá na pokraji zoufalství: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46; Ž22/21,1), pak to není nějaké momentální psychické zatemnění, ale hrozná skutečnost. Otec ho opustil. Odvrátil se od něho, od toho, který se stal hříchem. Ten, který hříchu nepoznal, který po celou věčnost hleděl na otcovu tvář, pro kterého právě toto bylo radostí, ano jeho vlastním životem, ten nyní ztrácí Otce, svou radost, svou slávu, svůj život… Proto umírá. Kříž je nejbolestnější vyznání vin. Ježíš však na toto své vyznání nedostává žádnou odpověď. Otec je nenávratně pryč. Přesto Ježíš má naději proti vší naději, dokáže se v posledním okamžiku, posledním úkonem své vůle v důvěře vrhnout do rukou rozhněvaného Boha: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46).

Ježíš zemřel za nás, vyznal náš hřích, pykal za naši vinu. Z toho plyne, že moje zpověď je opravdu následování Krista, a jen následování. Ježíš můj hřích už vyznal, já jsem až druhý. Celá křesťanská existence se odvíjí od kříže. Ježíš nás svou smrtí vykoupil, získal si nás, jsme jeho. Vše, co se nás týká, odehrává se v něm. „Ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu“ (Řím 14,8). I při zpovědi patříme Pánu, jsme v něm, který se před námi a za nás zpovídal, následujeme ho. Vyznáním hříchů následujeme Ježíše na kříži, máme účast na tajemství jeho smrti: umíráme sami sobě, své pýše, vlastní spravedlnosti. Vyznáním hříchů, svou sebeobžalobou vyznáváme, že se sami nemůžeme zachránit, že se svým životem už nic nesvedeme, že ho můžeme jenom odsoudit a v důvěře vložit do rukou milosrdného Boha.

Ježíš žije věčně v láskyplném dialogu s Otcem. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo“ (Jan 1,1). Boží život, to je naprosté oboustranné sdílení, otevřenost, zjevnost, odhalenost, vydání celého sebe sama druhému – v třetím- a přijetí druhého. V tom spočívá věčné Boží štěstí. Když Ježíš vstoupil do utrpení, vstoupil mezi Otce a Syna hřích. Otec vidí Syna jen skrze něj. Vidí v něm hřích, kterým ho učinil. Nemůže pro něho mít nic jiného než hněv. Syn je obrácen vůči Otci v postoji Ne celého stvoření vůči Bohu. Hřích znamená obrátit se k Bohu zády. Syn je obrácen k Bohu čelem, zatížen ale tímto obracením se zády. Syn zůstává vůči Otci stále ve stejném postoji, je obrácen k němu, je před ním zjevný, transparentní, ukazuje mu svůj skutečný stav, což je nyní stav hříchu. Jak mu musí být trapně, když Otci může ukázat jenom hřích! Jak se před ním musí stydět! Právě tím však Ježíš hřích likviduje, hřích je zakrývání, Ježíš ho otvírá; hřích znamená obrátit se k Bohu zády, Ježíš i v hříchu se obrací k Bohu čelem. Vzal na sebe Ne celého tvorstva vůči Bohu, ovšem vzal ho na sebe v síle většího a silnějšího Ano vůči svému Otci a jeho plánu spásy. Neposlušnost tvorstva vykoupil, vyvážil, dokonce daleko převážil svou poslušností až k smrti! To, co bylo po celou věčnost vyznáním lásky, se za této situace stalo vyznáním hříchu. To však zase zůstává vyznáním lásky. Ježíš zůstává v postoji zjevení a jeho vyznání na kříži zůstává – a je v míře nedosažené – vyznáním lásky a zjevením Boží podstaty!

Naše zpověď má pramen v kříži Ježíše Krista. Bůh sám do svého života pojal náš hřích, aby ho v sobě zlikvidoval. My hříšníci jsme tam, kde není Bůh, kde není dialog s ním. On sám ve svém Synu přichází na naše místo a tam, v místě nekomunikace komunikuje s Bohem. Ježíš, náš Spasitel, přichází do našeho vyhnanství a náš útěk proměňuje v návrat, naše zarputilé mlčení otvírá ve vyznání vin, z našeho provinilého strachu před trestem dělá důvěrné vržení se do rukou milosrdného Otce, jehož lásku dokáže Syn vytušit i za olověným nebem.