Tajemství Bílé soboty a zpověď (pokračování 3)

Tajemství Bílé soboty a zpověď Na Velký pátek Ježíš umírá za naše hříchy, v neděli večer, v den vzkříšení, přináší odpuštění. Velký pátek představuje vyznání vin, velikonoční jitro znamená rozhřešení. Co je Bílá sobota? Tajemství. Nevíme, co se děje. Člověk je schopen sledovat Krista až na kříž, až ke hrobu. Tam ale naše zkušenost končí. Co se děje za kamenem, který byl přivalen ke vchodu do hrobky, to je lidskému poznání upřeno. Pro náš pohled je Ježíš přístupný jako umírající na kříži, mrtvý při pohřbu a pak až opět živý a oslavený po svém zmrtvýchvstání. Co je mezi tím, to uniká naší evidenci, je to tajemství, tajemství likvidace hříchu. Co se stalo v ten den, kdy Ježíš nebyl mezi lidmi a kdy nebyl ani u Otce? To nikdo z nás nikdy nepochopí. Kde byl? Nikde. V nicotě. Co se dělo? Nic. Tam, kde byl , není žádné dění, žádné dějiny. Dění je jen tam, kde je život, kde je komunikace živých. Život, pravý život, který je světlem lidí, ten je ve Slově, které bylo na počátku u Boha (Jan 1,1.4). Teď ale není u Boha. A není to Slovo, nýbrž hrobové Mlčení. Zde není život, zde není nic. Prázdno. Čas bez času. Místo, kam se Ježíš dostal, je nicota, peklo. Článek víry „Sestoupil do pekel“, součást apoštolského vyznání víry, je velmi temný, opomíjený nebo dokonce odmítaný. To ovšem neprávem. „Bílá sobota se nachází jako mystérium mezi křížem a zmrtvýchvstáním, a tedy nikoli na okraji, nýbrž ve středu celé teologie. Starozákonní říše mrtvých, šeol, je země bez návratu, úplná izolace od živých, od Boha, mlčení, temnota, samoty, opuštěnost. Šeol je vítězství temnoty nad světlem, smrti nad životem, chaosu nad řádem (kosmem). Stav šeolu je zpětný pád do temnoty a chaosu před stvořením. Šeol je nebytí. Do takovéto propasti sestoupil Kristus svou smrtí. Do místa bez hlasu, kde není dovolání, do nestrašnější samoty a opuštěnosti. Do místa bez Boha a tedy bez bytí. Na ruských ikonách Kristus sestupuje do pekel jako vítěz, se svatozáří a vlajícím pláštěm. Triumfuje nad smrtí, šlape po jejích branách a jako Spasitel bere za ruku praotce Adama. I Nový zákon mluví o tomto triumfálním příchodu Krista mezi mrtvé a jejich vysvobození ze zajetí. „Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle Ducha dostal nový život. V tom Duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným (1Pt 3,18-19). Ovšem tento vítězný příchod k mrtvým patří až k druhé fázi tajemství sestupu do pekel, totiž k výstupu vzhůru. Kristus, který hlásá mrtvým evangelium a osvobozuje je, to je už Kristus, který vystupuje. Ten však musel nejprve sestoupit. V tom smyslu píše sv. Pavel : Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary. Když však vystoupil, znamená to, že musel předtím sestoupit do nejnižších částí země (Ef 4,8-9). Sestoupil do nejnižších částí země, až na plné dno, prožil a vytrpěl nejhlubší propast pekla, dostal se na svém sestupu hlouběji než kdokoli jiný. Sestup do této hlubiny je poslední důsledek hříchu. Kristus se pro nás stal prokletím (Gal 3,13), stal se hříchem (Kor 5,21), a v důsledku toho „zakouší v nejkrajnější bezmocnosti a slabosti „druhou smrt“, hřích sám o sobě, celou temnotu antibožského, to, co je posledku poena infernalis (i když není trpěna jako trest, ale z lásky). Sám zakouší spravedlivý Boží soud nad zlem.“ (W. Maas). Na přelomu 11. a 12. století nazývá Rupert von Deutz Krista „maledicus a Deo“, prokletý od Boha pro nás, zástupně za nás. Ježíš nás, proklaté a zavrženíhodné hříšníky, zastupuje, vyměňuje si s námi místo. Na místě, kde jsme byli my hříšníci, nebo kde jsme mohli být, je nyní On. Nikdo z nás tam nemusí. Kristus, který osvobozuje mrtvé, je už ten, který vystupuje. Nejprve se ale musel dostat na dno. Jeho sestup a výstup jsou dvě jasně oddělené fáze. Mezi velkým pátkem a velikonoční nedělí je propast Bílé soboty. Z pátku do neděle neexistuje plynulý přechod. Neděle se nedá vyvodit z pátku. Ježíšova smrt mu nezjednává „právo“ na vzkříšení. (pokračování příště)