Jak jsem zakusila, co je dostat milost...

Studuji druhým rokem předškolní pedagogiku. Studuji samozřejmě dálkově při práci. Začala jsem před časem pracovat jako učitelka ve školce a usoudila jsem, že by to chtělo doplnit si vzdělání. Nějakou vejšku už mám a tak jsem si říkala to dám. Jenže ouvej. Narazila jsem na nepřekonatelný problém jménem zápočet z klavíru. Nejsem příliš hudebně nadaná, nikdy jsem na nic nehrála a zpívám jen v komunitě žalmy při chválách a to ne moc nahlas, abych nerušila spolusestry. Hned v prváku jsme měli zahrát na klavír dvacet dětských písniček zpaměti obouruč a doprovázet se zpěvem. Dřela jsem  téměř celý rok a od zápočtu vyletěla s tím, že si mám sehnat učitelku zpěvu. Tak jsem kromě k učitelce na klavír chodila ještě k učitelce na zpěv a zase jsem dřela. Zkusila jsem to znovu a povedlo se, prošla jsem. Jenže teď mě čekal druhý zápočet z klavíru mnohem těžší. Začala jsem nacvičovat rozklad, pochod a další doprovody, občas jsem si pobrečela, nekdy jsem zuřila a říkala jsem si, že asi budu muset praštit se školou. Prostě moc to nešlo, přestože jsem se snažila a platila si dvě učitelky. Pořád jsem dumala jak tuto situaci vyřeším. A dřela jsem na klavír. Pak dlouhodobě onemocněla naše zkoušející a vedoucí katedry rozhodl, že zápočet nám zapíše rovnou (čeká nás ještě zkouška, což je završení celého snažení). A tak jsem dala spolužačkám index a zápočet mám zapsaný. Tak tomu říkám milost. Člověk se snaží, ale nejde to. Dělá co může, ale vidí, že to fakt není ono. Říká si musím se víc snažit, snaží se víc, ale furt to není ono. A hlavně, že mu to nejde. A pak dostane milost, zadarmo, nezaslouženě. Takhle nějak si představuji nebe, pachtím se, snažím, ale moc dobře vím, že to na nebe není. Ale Hospodin mě tam vezme jen tak, zadarmo, nezaslouženě. Doufejme...