Šly jsme na pouť k Panně Marii, lezly jsme do hor, tříkilometrový stoupák. Jedna poutnice šla o berlích, bolela jí noha a moc si přála, aby jí někdo zastavil a svezl. Jenže zároveň to chtěla obětovat a nechtěla si nikoho stopnout. Vyřešila to šalamounsky. "Pane Ježíši, když mi nikdo nezastaví, tak mi dej sílu to vyjít a jestli mi jí nedáš, tak dej ať mi někdo zastaví." Zastavil jí sám od sebe farář a svezl jí až nahoru. Poutnice měla velikou radost z Boží dobroty. A mě se vybavily děti ze školky. Jedna Mařenka zásadně nejí pomazánku a tak, aby jedla, maminka jí namaže chlebíček tak jak chce ona. Skoro mi přišlo jakoby Hospodin někdy jednal jako ta máma, co s námi má dělat, když si něco "vymrčujeme". Zkrátka nám to dá, tak jak chceme my.
Ještě jedna zkušenost. Mě na té pouti rozbolelo v krku, prosila jsem, aby mě Hospodin uzdravil a On nic, bolelo mě čím dál víc. Bolelo mě čím dál víc, nemohla jsem polykat a měla jsem děsnou zlost. Když jsem se pak vrátila, bolest zahnala třemi zmrzlinami a urovnala vztah s Hospodinem vybavil se mi zase příměr s dětmi. Připadala jsem si jako dítě co něco hrozně chce a rodič mu to nedá (z různých důvodů, které jsou reálné a není to vybíjení si zlosti). A tak to dítě se vzteká, buší do táty pěstičkama, vyčítá, křičí a brečí. (Mimochodem jednou jsem něco podobného zažila ve školce. Chlapeček nechtěl vstávat po spaní a dostal krásný "hysterák". Nemohla jsem ho nechat samotného, aby se mu něco nestalo a potřebovala jsem být u ostatních dětí, které už svačily. Tak jsem ho vzala do náruče a zatímco jsem ho oblékala a uklidňovala on křičel a brečel, že ne, ne, ne. Já jsem ho pak oblečeného přenesla k svačícím dětem a ještě ho chovala a on se pomalu uklidnil, ještě si vzlyknul, utřel si do mě nos, a šel se rozvážně nasvačit.) Táta ho pevně drží, unese ten jeho vztek a vzpouru, dovolí mu ji a nepřeruší jejich vztah. Když se dítě uklidní, nic mu nevyčítá.
Jsou to dva příklady spíš něž Božího dětství, dětinskosti. Naštěstí Otec unese i naši dětinskost a navíc nemá nám jí za zlé. To se mi na Něm líbí nejvíc.
Nejlepší na tom je, že nejsu z Moravy :-). Jsem ze středních Čech a kus života žiju v Praze. Jenže většina spolusester je Moravaček. Rodiče mi říkají, že mluvím příšerně, ale sestra se vdala na Ostravsko a tak jsme se obě odrodily.
Já jsem na češtinu dost háklivá. Ale máme asi mluvit, jak nám zobák narost. tedy pokud nepracujeme jako knihovnice (můj případ), učitelky nebo moderátorky v rozhlase. Spisovná čeština je totiž krásná:-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.