Vzdát se svých "dvou pendreků".

Vyprávěla mi kamarádka příhodu ze života. Minulou neděli měl jejich Jiřík první svaté přijímání. Když to v sobotu zkoušeli s panem farářem, tak hrozně zlobil. V neděli se krásně oblékl a byl celý natěšený, úplně se proměnil. Kamarádka po mši chodí s dětmi vždycky do cukrárny. Mohou si něco vybrat, do deseti korun. Mají limit, aby to nepřeháněli (jsou doma čtyři sourozenci). Tentokrát šli jako vždycky do cukrárny a kamarádka jim chtěla udělat radost, když měl Jiřík svaté přijímání a tak řekla, že si každý může vybrat co chce, bez ohledu na cenu. Starší děti zajásali a vybrali si drahé dorty. Jiřík to moc nevnímal a prohlásil, že chce dva pendreky. Maminka pochopila, že mu asi nedošlo, že dneska je to bez omezení. Tak mu zopakovala, že si může vybrat úplně co chce. Jiřík, že chce dva pendreky. Maminka:"vyber si něco dražšího, třeba indiánka" Jiřík, naštvaný, že nemůže mít své dva pendreky, souhlasil s indiánkem. Cestou domů, byl Jiří rozlobený na maminku, že mu nedopřála jeho dva pendreky. Pak si všiml, že sourozenci mají každý velký dortík a začalo mu to docházet. Divil se a tak mu maminka znovu zopakovala, že každý si mohl vybrat bez omezení cokoliv. Jiříkovi to konečně docvaklo, že mohl mít krásný velký dortík. Byl z toho přešlý a tak mu maminka dala peníze, ať si tam dojde znovu a ještě jednou si vybere co chce.

Připomnělo mi to vztah já a Hospodin. On mi říká, můžeš mít dneska co chceš, já ho moc nevnímám a myslím na své dva pendreky. SOustředím se na ně a opakovaně si vyprošuji své "dva pendreky". Hospodin se snaží mě ujistit, že mi mé "dva pendreky" přeje, ale že by měl pro mě něco lepšího. Já jsem naštaná, že mi nedal mé "dva pendreky" a až časem vidím, že ten dortík byl mnohem lepší.

Zkrátka jde o to někdy opustit své "dva pendreky" a dovolit Hospodinu, aby nás obdaroval, dokonce nám nechá vybrat, jen aby nám udělal radost.

Nestává se vám to taky někdy, že se držíte svých "dvou pendreků"?