Nevíme jak proběhlo setkání zbitého, zmučeného Syna s Otcem, který mu přišel dát nový život. Líbí se mi představa, která vychází z mé zkušenosti učitelky ve školce. Děti ve školce po obídku jdou spát, nebo odpočívat. Pak mají svačinku a po svačince si pro ně chodí rodiče. Ta chvíle po svačince je zvlášť pro malé tříleté děti specifická. Už se nabažily hraček i kamarádů a zážitků a docela se těší domů. Když zazvoní telefon (máme ho s videem a tak je vidět kdo stojí u venkovních dveří) dětí se běží podívat kdo přišel a hlásí: "Jeníček jde domů". Já se také podívám, pustím tatínka do šatny a potvrdím, že Jeníček tu má tatínka. Jeníček vyskočí, hračky nechá ležet a běží honem k tatínkovi. Cestou si poskočí, zavýskne, už se těší. SKočí tatínkovi do náruče a pevně se k němu přitiskne. Tatínek ho chytí a tiskne ho k sobě. Jsou rádi, že jsou zase spolu a můžou jít spolu domů. Všechny útrapy všedního dne školkového či pracovního jdou v tuto chvíli stranou, hlavně, že mají jeden druhého. Tak takhle nějak si představuji, že Otec tiskl v náruči svého nejmilejšího, celý šťastný, že už ho má konečně zase zpátky a půjdou spolu domů.
Takhle nějak bych chtěla vklouznout do Otcovy náruče jednou i já, až umřu. Jsem ráda, že cesta už je prošlapaná a připravená Synem.
Krásné! Také si často představuji, jaké to bude. Ale takhle mně to ještě nenapadlo. Díky
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.