On je ve skutečnosti požitkář.

Můj drahý Tasemníku,

            no prosím! Tvůj člověk se zamiloval, a to tím nejhorším možným způsobem – a ještě k tomu do dívky, kterou si v tom svém seznamu neuvedl!

            Vyhledal jsem si spisy té dívky a jde z nich na mě hrůza. Je křesťanka – ale kdyby jen to! Odporná, nenápadná, stydlivá, culí se, mluví jednoslabičně, vypadá jako myš. Je to nemastná, neslaná, bezvýznamná panenská žába. Ta malá bestie! Chce se mně z ní zvracet; cítím, jak i ten její spis sálá horkostí a zapáchá. Když si uvědomím, jak svět upadá, dohání mě to k šílenství. Za starých časů bychom ji poslali do arény, kam patří ona a jí podobní. Ale ani tam by za moc nestála. Je to falešná malá podvodnice; však já je znám. Vypadá, že při pohledu na krev omdlí, ale nakonec dokáže umřít s úsměvem! Podvodnice v každém směru. Tváří se chladně a zdvořile – a přitom umí dělat jedovaté vtipy! A legraci si dělá i za MNE! Špinavá nanicovatá malá stydlivka – a přitom je ochotna se tomu troubovi vrhnout do náruče stejně jako obyčejné zvíře, které se chce pářit! Když už si Nepřítel tolik potrpí na panenství, proč ji za to nezničí, místo aby tam jen stál a usmíval se?

Ale On je ve skutečnosti požitkář. Všechny ty posty, večerní pobožnosti, mučednictví a kříže – to všechno je jen fasáda nebo pěna na mořském pobřeží. Tam na moři, v Jeho moři, jsou jen samé rozkoše. On se tím netají; v Jeho pravici jsou „věčné radosti“. Fuj! On si určitě nedovede ani představit to vznešené a přísné tajemství, ke kterému se povznášíme ve své Bědné Extasi. Tasemníku, On je tak vulgární! Uvažuje jako měšťák. Svůj svět zaplnil radostí. Jsou věci, které mohou lidé dělat celý den, a Jemu to vůbec nevadí – mohou spát, mýt se, jíst, pít, milovat se, hrát si, modlit se a pracovat. A my musíme všechno překroutit, aby nám to prospívalo!

On se teď samozřejmě seznámí s celou rodinou té dívky a s jejich známými. Cožpak tys nepochopil, že do toho domu, kdy ona bydlí, on nikdy neměl vstoupit? Všechno tam čpí tím smrtícím zápachem. Dokonce je to už trochu cítit i ze zahradníka, a ten tam žije teprve pět let. Když odtamtud odchází v neděli návštěva, část toho smradu odnáší s sebou. Už to nakazilo i jejich kočku a psa. A je to dům plný neproniknutelného tajemství. S určitostí víme (je to jedna z hlavních zásad), že každý člen rodiny musí mít z ostatních nějaký prospěch – ale nedokážeme zjistit, jaký. Stejně žárlivě jako sám Nepřítel hlídají tajemství toho, co se za jejich předstíranou nesobeckou láskou skrývá doopravdy. Celý jejich dům se zahradou je jedna velká ohavnost. Dělá se mi nanic z toh, jak se podobá něčemu, co jeden lidský spisovatel napsal o Nebesích: „Místo, kde je pouze život, a proto všechno, co není hudba, je mlčení.“

Hudba a mlčení – jak to obojí nenávidím! Jak bychom měli být rádi, že od chvíle, kdy Náš Otec přišel do Pekla (a to je tak dávno, že ani lidé, kteří uvažují ve světelných letech, to nedovedou vyjádřit), jsme těmto ohavným silám nepřenechali ani jediné místečko v Pekle a ani jediný okamžik pekelného času! Všechno obsadil Hluk – ta veliká síla, ten slyšitelný výraz všeho jásavého, nemilosrdného a silného – Hluk, který jediný nás chrání před hloupými pochybnostmi, zoufalými výčitkami svědomí a nemožnými touhami! Nakonec přeměníme v Hluk celý svět“ Na Zemi jsme v tomto směru už dospěli hodně daleko. Ty nebeské melodie a mlčení nakonec přeřveme!

            Líbá tě tvůj strýc Zmarchrob.

Malá ochutnávka z knihy „Rady zkušeného ďábla“ od C.S.Lewise