Mám nárok na rozhřešení? (zakončení Ježíš jako penitent 4)

Podle názoru sv. Ignáce z Loyoly Ježíš jde do svého utrpení vyzbrojen pouhým lidstvím, zatímco jeho „božství se skrývá“ (DC 195-196). Ježíš tedy v Getsemanech „odkládá své božství“ (A. von Sper), aby jako člověk trpěl zástupně za celý lidský rod a takto se pohroužil do nejtemnější noci smrti. Do bezvýchodné noci. Zvolil opuštěnost Bohem Otcem – pro nás a pro naši spásu. Vzal na sebe náš hřích, byl učiněn hříchem (2Kor 5,21), a to se všemi důsledky. Umírá jako hřích, který patří do pekla. Umírá jako zavržený. Jeho předpovědi vzkříšení byly neseny jistotou, kterou měl v Otci. Měl-li Otce před sebou, bylo nemyslitelné, že by mohl být vydán na pospas smrti: „Nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení!“ (Ž 16/15,10). Nyní se však od něho Otec odvrátil a s ním vzala za své i jistota života. Ježíš se podrobil trestu, ten je vykonán a Ježíš neví, co bude dál. Může počítat se zavržením. To bude spravedlivé. Ježíš umírá za nás, abychom my mohli žít. On za to dává svůj život. Jeho život byl Otec, žil z Otce (Jan 6,57). Opuštěnost Otcem je pro něho smrt a peklo jakožto bezvýchodná samota. Ježíš umírá ve stavu beznaděje, i když dokáže doufat proti vší naději a vrhnout se do rukou rozhněvaného Boha. Umírá ale v bezedné noci. Sestupuje do pekel. Propadá se do pekla. Jestliže na tento sestup „navazuje“ výstup, pak je to úplně nový tvůrčí vstup Boha Otce do hry. Je to nová milost, nový dar, nečekaný, nepředpokládaný, nezasloužený, darovaný Bohem Otcem ve svrchované svobodě. Nové stvoření.

            Zmrtvýchvstalý Ježíš prošel při svém sestupu celé podsvětí a celou hlubinu smrti. Má klíče od smrti i podsvětí (Zj 1,18). Posvětí už není místo bez Boha a bez spásy. Ježíš jím prošel. On je i tam. Ještě v podsvětí ho člověk může nalézt. On byl nejhlouběji, nikdo se nedostal tak hluboko jako on. Někdo může mít pocit, že se propadá do bezedné propasti. Ta propast ale není bezedná. Kristus je to dno. Člověk na dně je chycen Kristem, který už vystupuje z podsvětí. Když  Kristus vystupuje z pekel, jde odspoda přes horní vrstvy a všude, kudy prochází, přichází jako Spasitel. Tím se mění význam šeolu. I zde je ještě možné najít spásu. Kristovým sestupem do šeolu končí šeol a začíná spása nebo … peklo ve vlastním slova smyslu. To pak není spravedlivě uložený trest, není to vyvržení Bohem, který už s hříšníkem nechce mít nic společného. Není to vzdálenost od Boha způsobená tím, že Bůh opustil člověka. Je to uzavření se lásce Boží, která nalezla člověka i v jeho zatracení. Ježíš nalezl člověka i v pekle, tam kde si člověk sebelítostivě stěžoval na to, že je opuštěn. Ježíš mu nabídl spásu ne jako svrchovaný, který by s povýšenou blahosklonností ráčil podat ruku žebrákovi. Ježíš nabídl záchranu jako ten, kdo byl nejzatracenější. Pravé peklo začíná tam, kde člověk odmítne tohoto Ježíše. „Jediným nenapravitelným neštěstím je octnout se jednoho dne bez lítosti před Tváří, která odpouští.“ (G. Bernanos, Deník venkovského faráře) peklo je samota, která je zvolená člověkem. „brány pekla jsou uzavřeny zevnitř.“ (C.S. Lewis) peklo není vposled vynálezem Božím, ale vynálezem zlovůle tvora. „V nebi říká člověk Bohu :“Buď vůle tvá.“ V pekle to říká Bůh člověku.“ (C.S. Lewis)

            Jak následovat Krista na Bílou sobotu čili v jeho sestupu do pekel? Zaprvé je třeba v bázni a pokoře vyznat svou nedostatečnost vzhledem k možnosti pojmout tuto hlubokou skutečnost. Uznat prostě, že likvidace našeho hříchu je pro nás nedostupným tajemstvím, které je známo jen Bohu. Jen Ježíš sestoupil do pekel. Likvidace našeho hříchu je a zůstává pro nás tajemstvím. Zde nachází také svůj základ zpovědní tajemství. To není jen psychologická pomoc pro toho, kdo se zpovídá. Teologicky vychází z faktu, že hřích byl odnesen do pekel, ponechán na dně močálu, byl skutečně odstraněn a už se o něm nemluví.

            I my, když se zpovídáme, můžeme prožívat něco z tajemství Bílé soboty jakožto trhliny mezi Velkým pátkem a Velikonoční nedělí. Mezi Ježíšovým vyznáním na kříži na Velký pátek a rozhřešením o Velikonoční neděli zeje propast Bílé soboty. Odpuštění, které vzkříšený Ježíš přináší, mu není dáno jako povinná odměna za jeho vyznání na kříži. Rozhřešení, které Otec daroval Synu a s kterým ten přichází z hrobu, je nová a nečekaná milost. Otec přijal Syna na milost, dal mu nový život. Je to úplně nový počátek, nové stvoření. Tato nová milost není odvozena a nemůže být odvozena z vyznání na kříži. Vyznání bylo učiněno v zájmu pravdy. Syn odhalil hřích světa, s kterým se ztotožnil. Spravedlnosti se učinilo zadost, když byl hřích potrestán opuštěností Bohem. Vyznání ani utrpení mu nedalo žádné právo na odpuštění a vzkříšení. To je dar Boží, daný naprosto zdarma, milost. Máme-li toto na mysli, pak můžeme pravdivěji prožívat svátost smíření. Naše vyznání hříchů, kterým následujeme Krista na kříži, nám nezískává žádný nárok na rozhřešení. Nemůžeme zpověď chápat jako jakýsi automat: vrazím do něho hříchy a vyleze z něho orazítkovaná odpuštěnka. Moje sebeobžaloba je vykonána v zájmu pravdy a – podobně jako u soudu přiznání pachatele – nezbavuje mne proto viny a trestu. Je-li mi dáno odpuštění, pak je to veliký a z mé strany nezasloužený dar Boží milosti. Mezi mým vyznáním a přijetím rozhřešení je mezera, tajemství Kristova sestupu do pekel. Často si to vůbec neuvědomíme. Někdy nám k tomu může pomoci, že kněz zadrží hřích, místo, aby ho odpustil. V prvotní církvi se zpovědní praxe konala odlišně od naší: lidé se zpovídali jen z nejvážnějších hříchů, za které pak konali pokání, třeba i několikaleté a veřejné, až nakonec byli znovu rozhřešeni a přijati do církve. Tehdy tady mohli více prožít onu nespojitost mezi vyznáním a přijetím odpuštění.

Ještě jednou připomínám pro ty kdo nečetli celý článek, že úvaha není z mé hlavy. Čerpám z ní inspiraci už třetí velikonoce, a pomohla mi i v prožívání zpovědi a tak se o ni dělím. Ti kdo dočetli do konce mají můj obdiv. Pro mě je totiž jednodušší číst z papírů a když vidím na obrazovce delší text tak ho spíš proběhnu, ale radši mám na PC krátké  příběhy.

Přeji vám (i sobě) zpověď jako setkání s Kristem.