ze života jedné zasvěcené ženy

Ježíš jako penitent.

13. 4. 2010 10:45

Chci se s vámi podělit o jeden text, který se týká Velikonočního tridua a svátosti smíření. Vím, že už je za námi, ale třeba může posloužit i jinak. Text není naprosto z mé hlavy a doufám, že by se autor nezlobil, že ho šířím. Je to dlouhé, takže budu psát na pokračování a není to snadné čtení. Ale má to hloubku a vracím se k tomu už třetí velikonoce, takže se chci rozdělit:

 

Ježíš jako penitent.

Známe podobenství o marnotratném synu (Lk 15, 11-32). Jeden otec měl dva syny. Jednoho rozmařilého, druhého věrného a poslušného. Nakonec se ale ukáže, že ten hříšný je otci blíže než ten vzorný a spravedlivý. Ten, který se vrátil, bude otce více milovat, protože mu bylo hodně odpuštěno. Ten věrný, který zůstal doma, je ve skutečnosti daleko od otce, ač fyzicky blízko. Od svého otce se nenaučil ničemu, nepochopil ho ani za mák. Nesdílí s ním jeho smýšlení, jeho city.

Kdyby starší syn z podobenství měl Ježíšova ducha, jednal by jinak. Mohli bychom vlastně celé podobenství troch převyprávět. Jeden Otec měl dva syny. Jednoho od věčnosti, jednorozeného, který nikdy neopustil Otcův dům (i po vtělení zůstává v Otci). Potom mladšího, kterým jsme my všichni. Nevděční a marnotratní. Všichni jsme zbloudili jako ovce. Starší syn, naprosto nepodobný tomu farizejskému z podobenství, je naopak natolik podobný svému Otci, že s ním sdílí jeho očekávání, jeho vyhlížení ztraceného syna, doslova vtěluje toto vyhlížení, dává se do pohybu ve směru Otcova vyhlížejícího pohledu a – jde hledat svého ztraceného bratra. Vlastně musíme říci, že právě toto gesto staršího Syna ustanovuje a povyšuje toho mladšího do stavu bratra. Starší nalezne mladšího v bídě, zaprodaného otroka, u kydání hnoje, zašpiněného a hladového. Vymění si s ním místo. Omyje ho (ve své krvi), oblékne mu své vlastní roucho. Takto očištěného a oblečeného do slavnostního roucha ho potom přivede k Otci, který v něm nalezne zalíbení a vystrojí pro něho hostinu, pro kterou nedá zabít vykrmené tele, ale Beránka, svého vlastního jednorozeného Syna…

Ježíš tedy přichází na naše místo a odtud nás vede k Otci. Není jenom tím, kdo ve jménu Božím odpouští hříchy, kdo jako vynikající zpovědník přivádí lidi k vyznání, kdo tedy zpovídá. Ježíš se nás také jako starší bratr ujímá v našem zatracení, bere na sebe náš osud a zpovídá se! Činí za nás pokání, vyznává naše hříchy.

Křest v Jordáně: Už Ježíšovo jméno před jeho narozením bylo Josefovi z úst anděla Páně zdůrazněno slovy: „On totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). To je jeho jméno, definice jeho identity, smyslu života, který se dokonale kryje s jeho posláním.

Na prahu své veřejné činnosti Ježíš podstupuje Janův křest. Ten měl jasně definovaný význam: Tehdy vycházel k němu (k Janovi) Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu, vyznávajíce své hříchy (Mt 3, 5-6). Samotné přijetí křtu už je tedy nepřímým vyznáním hříchu. Ježíš přichází k Jordánu, postaví se do fronty, ztratí se mezi hříšníky a když na něho přijde řada, svlékne se, sestoupí do řeky a nechá se pokřtít. Vstupuje do Jordánu s těmi, kdo vyznávali hříchy. Vyznává je nepřímo s nimi. Jan se bouří. Ježíš ho ale napomíná: „Nech tak nyní, neboť je třeba, aby se naplnila veškerá spravedlnost“ (Mt 3,15). Je to zvláštní spravedlnost Boží, když jediný nevinný a spravedlivý se má chovat jako hříšník. Zde v Jordánu se zahajuje jeho poslání spasitele od hříchů. Zde na sebe vzal hříchy světa. Ano, právě zde dostává od Jana titul „Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (Jan 1,29). Vzal na sebe hřích celého světa, všech lidí všech dob.

Ve chvíli, kdy Ježíš stál ještě v Jordánu, obtížen hříchem celého světa, který na sebe dobrovolně vzal, který svým pokorným sestupem do vody přijal veřejně za svůj, právě teď se otevírá nebe, na Ježíše sestupuje Duch svatý, Duch poslání, a Otec se k němu hlásí: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“ (Mt 3,17). Ano, právě takový Ježíš nachází v očích Otce zalíbení, pokorný, ztracený mezi hříšníky. Otec ho mezi nimi nepřehlédne. Pozná ho bezpečně. Hřích, který na Ježíšovi ulpěl, nebrání Otci, aby v něm viděl svého milovaného. Naopak, právě ten, který pokorně a poslušně nese a vyznává „svůj“ hřích, ten se líbí Otci. Ježíš v Jordáně vykonává jakousi „zpověď“.

My když jdeme ke zpovědi, musíme hřích dříve, než ho vyznáme, přijmout, vzít ho za svůj, ztotožnit se s ním. Tak jako Ježíš při křtu v Jordánu. Když tak činíme, následujeme Ježíše. Zpověď tak už není zahanbujícím okamžikem, kdy prožíváme, jak jsme Kristu nepodobní, jak jsme od něho vzdálení. Při zpovědi jsme mu blízko, neboť on sám se nám přiblížil, on sestoupil do naší bídy, do našeho zatracení, do bahna našich hříchů. Když jako On a spolu s ním vyznáváme své hříchy, následujeme ho, podobáme se mu a můžeme nalézt Otcovo zalíbení. Jsme Božími milovanými dětmi – ne až po zpovědi, ale už při ní! Kdo se zpovídá, podobá se Ježíši, který „se zpovídá“. Nejen křest nebo biřmování, nejen eucharistie nebo kněžství… nás ztotožňuje s Kristem, ale též svátost smíření. Ve zpovědi jsem ztotožněn s Kristem, jsem s ním spojen a stávám se spolupracovníkem na jeho díle vykoupení světa. Nesu do zpovědnice spolu s ním břemeno svých vlastních hříchů, které ale nejsou jen mé, protože On je nese se mnou, On je už dávno nesl přede mnou a za mě. Dívám-li se takto na zpověď jako na možnost autentického následování  Krista, pak už ji nemusím chápat jako nepříjemnou proceduru nutnou k tomu, abych mohl žít s Bohem, abych ho mohl oslavovat, chválit, abych směl slavit svatá tajemství. Zpověď sama už je takovým slavením. Svatý Augustin s jedné mystagogické homilii upozornil novokřtěnce na dvojí význam slovesa „confiteor“, hojně užívaného v liturgii Církve. To sloveso používáme jednak, když se při úkonu kajícnosti bijeme v prsa a vyznáváme: „Confiteor… quia peccavi nimis..“ (Vyznávám se, … že jsem velmi zhřešil…), jednak tímtéž slovesem chválíme Pána: „Confitemini Domino quoniam bonus“ (Chvalte Hospodina, neboť je dobrý) (Ž 118/117,1). Augustin klade oba významy k sobě: Když vyznávám svůj hřích, vyznávám a chválím tím současně velikost Boží dobroty. Zpověď je tedy oslavou Božího milosrdenství.

Zobrazeno 1522×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková