Příčinou ekonomické krize je pokles porodnosti.

Zaujal mě článek předního italského ekonoma o budoucnosti Evropy a světa.

Všichni, kdo encykliku nečetli, tvrdí, že je o etice

Ředitel vatikánské banky (IOR) prof. Ettore Gotti Tedeschi poskytnul obsáhlý rozhovor Vatikánskému televiznímu centru, odkud jej přebíráme. Známý ekonom a bankéř komentuje aktuální ekonomickou a sociální situaci a hovoří nejprve o přijetí, jakého se dostalo mezi finančníky a ekonomy encyklice Benedikta XVI. Caritas in veritate:

„Byla přijata dobře, se všeobecným uspokojením. Je však třeba dodat, že kdykoliv v našem světě dojde k vážným problémům – v tomto případě k velké ekonomické krizi, kterou trpí všichni: státy, politické instituce, finanční a průmyslové instituce, rodiny a občané – všichni vzývají požadavek etiky. Když se objeví problémy, etika se jednohlasně stává chybějícím prvkem v přírodě. Proto všichni skládali encyklice komplimenty, nadšeně vynášeli důležitost jejího poukazu na potřebu etiky, kterou pak interpretovali různými způsoby. Encyklika ovšem poukazuje na velmi přesná fakta a extrémně přesně je také reflektuje. Všichni, kteří ji, samozřejmě, ani nečetli, se nakonec shodnou na tom, že encyklika hovoří o potřebě etiky. Uvidíte ale, že po skončení krize – pokud je pravda, že končí, o čemž mám jisté pochyby – bude se mluvit stále méně jak o etice, tak o encyklice. Kdo ví, proč je tomu tak.. ale ve skutečnosti spatřujeme nedostatek etiky vždycky v našem bližním, mluvíme o něm, pořádáme kurzy etiky, vytváříme definice etiky, nástroje etiky (etická banka, etický fond), a přitom zapomínáme, že etiku je třeba v první řadě žít spíše než vyučovat. Je třeba ji prokazovat, je třeba dokazovat, co znamená etické jednání.“

Americký prezident Obama vystoupil nedávno proti gigantismu bank a návratu superbonusů pro jejich manažery. Myslíte si, že příležitost ke změně, která souvisela s krizí, nebyla přijata nebo je dosud čas na znovu zavedení principů sociální etiky do ekonomie?

„V první řadě považuji za přehnané, je-li bankéřům a finančníkům přičítána odpovědnost za vznik krize. Příčina krize není v bankách a ve finančním sektoru. Banky a finanční sektor přispěly ke zhoršení krize v jejích počátcích, když se snažili kompenzovat problém, který ji předcházel. A tím je krach ekonomického rozvoje, který se začal kamuflovat využitím finančních nástrojů. A smím-li být ještě více polemický, pak řeknu, že spíše než bankéři nesou odpovědnost někteří vládní představitelé, kteří podněcovali, podporovali a ospravedlňovali expanzi úvěrů, která byla používána na udržení indexu ekonomického růstu, jenž se nakonec ukázal fiktivním. Nyní se nacházíme před ještě větším problémem, o kterém budeme v budoucnu slýchat. Technicky bývá označován výrazem averaging, což znamená „umenšení dluhů“. V posledních deseti letech v Itálii, ve Spojených státech a prakticky v celém západním světě, se procentuální dopad celkového dluhu na hrubý národní produkt zvýšil z 200% na 300%. Zvýšil se tudíž asi o 30%. Tento umělý nárůst dluhu – dluhem teď míním dluh vlád – se v jednotlivých zemích liší. V Itálii je velký dluh vlády a poměrně nepatrný dluh rodin. Ve Spojených státech je vysoké zadlužení rodin a nízké zadlužení vlády. Toto celkové zadlužení vlád, rodin, finančních institucí a nefinančních a průmyslových institucí je třeba dnes umenšit. To si vyžádá 5 až 7 let v rozvinutých zemích Evropy a ve Spojených státech, aby bylo možné snížit dimenze a vrátit se do přijatelných kritérií. To znamená, že příštích 5 až 7 let budeme stát před rozhodnutími určitých ekonomicko-finančních strategií, která nejsou příliš povzbudivá. Takže, nechceme-li vyhlásit státní bankrot – a některé menší státy by tak mohly učinit – nezapomeňme, co se přihodilo Argentině, nechceme-li tento dluh redukovat za pomoci zvyšování inflace, která by postihla všechny; a pokud nemáme po ruce nějakou šokovou terapii, kterou občas nějaký ekonom či bankéř zmiňuje – opravdu však žádnou nevidím, možná nějaká biotechnologie nebo nová Silicon Valley - pak zbývá jenom jediný způsob, jak rekonstituovat ekonomicko-finanční rovnováhu, a tím je odříkání.“

Příčinou ekonomické krize je pokles porodnosti

O skutečném původu hospodářské krize a o tom, zda globalizace bude řízena lidmi nebo zda lidé budou řízeni globalizací, hovoří prof. Ettore Gotti Tedeschi, ředitel vatikánské banky (IOR) a známý ekonom v rozhovoru, jehož druhou část nabízíme.

Papež v encyklice Caritas in veritate říká, že tam, kde chybí natalita a úcta k životu, neexistuje pravý rozvoj, a připomíná, že „růst populace nelze považovat za příčinu zaostalosti“. Je možné říci, že krize je plodem fiktivního hospodářského růstu, který je za nízkého indexu porodnosti neudržitelný?

„Pravý původem krize je pokles porodnosti západních zemí. O tom nemám osobně nejmenší pochybnosti. Kolem roku 1975 takzvané teorie neomalthusiánů předpovídaly, že bude-li index růstu počtu obyvatelstva nadále stoupat tak, jako stoupal v posledních letech ( 4-4,5%), zemřou do roku 2000 zejména v Asii a Indii miliony lidí hladem. To vypovídá mnohé o předvídavosti těchto údajných ekonomů-sociologů. Dobře to řekl papež před několika týdny, když poukázal na ekonomy a na ty, kteří mají tendenci stále něco dlouhodobě předpovídat a kteří vyvolávají taková opatření, jež jsou zřejmě škodlivější než zmíněné předpovědi. Lépe než mnozí ekonomové předpovídali romanopisci Jules Verne či H.G. Wells.

Co se tedy stalo? V západním světě došlo k poklesu porodnosti, zatímco v takzvaném zaostalém, třetím či čtvrtém světě, kde neuměli číst knihy o populační explozi, se v klidu dále rozmnožovali a svou životní úroveň dokonce zvýšili. V západním světě index růstu porodnosti padá ze 4-4,5% v roce 1975 na 0%. Nula procent růstu porodnosti neznamená, že se nerodí děti, ale že jsou jen 2 děti na manželský pár. Co se děje, když populace neroste? Teoreticky nastává nouzový stav, vyplývající z toho, že se nerodí děti, protože, zůstává-li počet obyvatelstva stejný, neznamená to, že se nemění jeho struktura. Ta se naopak mění. Poklesem porodnosti je méně mladých lidí, kteří produktivně vstupují do světa práce a je naopak více lidí, kteří odcházejí ze systému produkce a pro celek představují výdaje.

Prakticky: neroste-li populace, zvyšují se fixní náklady ekonomické a sociální struktury, což dramaticky závisí na tom, nakolik je struktura populace nevyvážená a jaké je její bohatství. Zvyšují se tedy fixní náklady, náklady na zdravotnictví a důchodové zabezpečení. A nejenom to. Nelze ani snižovat daně. Během posledních třiceti let vždy od nových vlád slýcháme, že sníží daně a nikdy sníženy nebyly. Proč? Protože to nelze, protože struktura nulového růstu zabraňuje snižování daní, aniž by přitom docházelo k exponenciálnímu nárůstu fixních nákladů. Je tu však ještě další úkaz, který v důsledku nepřibývání obyvatelstva ovlivňuje ekonomiku, a tím je pokles úspor. Mladí, kteří nemají práci odkládají cyklus akumulace úspor o několik let; nezakládají rodiny; velmi často nevznikají početnější rodiny v důsledku závazků ve vztahu k dětem, a úspory se vyčerpávají. Je pak méně finančních aktivit na trhu, který zprostředkovává bankovní systém. Peníze stojí více a je jich méně. Je proto nutné vynalézat náhradní finanční produkty.

V tomto bodě úpadku rozvoje západního světa v důsledku chybějícího růstu porodnosti, tedy dochází ke znepokojujícímu faktu. Začínají se vynalézat opatření na kompenzaci úpadku rozvoje za pomoci finančních aktivit; delokalizací, tzn. přesouváním výroby do Asie, aby byla doma zhodnocena za menší náklady; a pomocí vyšší produktivity. Ale růst produktivity má také své meze. Je to jako byste svou osobní produktivitu chtěl zvýšit vedlejším zaměstnáním. To můžete o 10 či 20%, ale nemůžete překročit své fyzické a vitální meze. A podobně: jak zvyšovat hrubý národní produkt nebo jej držet na stejné úrovni, když ekonomika stagnuje? Může se pracovat v přesčase nebo ve vedlejším zaměstnání – jak jsme řekli – nebo lze nakupovat zlevněné zboží ve snaze ušetřit. A potom zbývá už jen jediný prostředek, totiž zadlužit se.

Celý hospodářský systém pak začíná růst v důsledku zadlužování rodin. Ale takovýto hrubý produkt je dlouhodobě neudržitelný, protože musí být zaručeno splácení. Jeden příklad: v posledních deseti letech se index zadluženosti amerických rodin, jenž je už tak dost vysoký - v roce 1998 to bylo 68% hrubého národního produktu – zvýšil v roce 2008 na 96%, tj. o 28%. Vezmete-li 28% desetiletého růstu a vydělíte deseti, máte průměrný index hospodářského růstu 2,8% na rok, který jde výlučně na účet spotřeby amerických rodin na dluh. Toto byl původ krize, která pak propukla excesem tzv. subprime půjček. Takže finanční nástroje, nárůst dluhu a úvěrová expanze měly kompenzovat nízký index růstu ekonomiky, způsobený tím, že se nerodily děti.“

Benedikt XVI. ve své encyklice poukazuje na nezbytnost řídit globalizaci pomocí „personalistického na komunitu zaměřeného kulturního směřování“ (č.42), přičemž tvrdí, že je třeba zavést „vyšší stupeň mezinárodního uspořádání“ (č.67). Mohou se tyto cíle stát předmětem světové politiky v blízké budoucnosti?

„Myslím, že ano. Podle Svatého otce se budoucnost vždycky pojí s jednou veličinou, která nám uniká. A tou je milost, která umožňuje člověku činit zázraky, lze-li to tak říci. Jaký je však problém? Nesmíme považovat globalizaci za cíl, nýbrž za prostředek a to za prostředek, který je velmi vhodný k tomu, aby se globalizovalo dobro, aby se globalizovaly hodnoty, jež umožňují člověku integrálně se rozvíjet. Globalizace je tedy v první řadě prostředek. Neexistuje prostředek, který je sám o sobě dobrý. Ani nemocnice není sama o sobě dobrá. To závisí na tom, kdo a hlavně jak ji řídí. Prostředek tedy nikdy není dobrý nebo zlý, je z definice neutrální. Aby člověk dal prostředku jeho užitím smysl, musí mít ideje, silnou mysl. Pokud totiž člověk nemá silné myšlenky, které by mu umožnily pochopit, co znamená propůjčovat prostředku o dimenzích a důležitosti globalizace nějaký smysl, dopadne tak, že se globalizace sama zmocní jeho mysli. Pokud myšlení nebude určovat jednání, bude jednání ovlivňovat myšlení. Proč je to tak složité? Protože globalizujeme různé a velmi odlišné kultury.

Vezměme do úvahy tři velké oblasti a ponechme stranou ty menší. Severní Amerika je z hlediska kultury protestantská, velmi liberální, velmi otevřená, velmi libertinská, velmi rozhodná, avšak má schopnost jednat způsobem, který často může překvapovat nás Evropany, kteří jsme zvyklí se ptát, zda to, co děláme, je dobré nebo zlé, popřípadě přitom trochu i ztrácet čas. Oni možná trochu přehání ve svém aktivismu, v rozhodnosti, aby později litovali. Americký model tedy má kulturní vizi a způsob jednání, který se liší od evropského. Evropský model je v podstatě málo prosazován námi Evropany, kteří v určitém smyslu podceňují své vlastní kořeny a to, čemu věříme. Evropa je v této chvíli ve zcela jiné situaci i ve vztahu k hospodářské krizi. Je především rozdělena zcela odlišnými názory na to, jak jednat. V novinách jsem četl, že Sarkozy říká, že „v případě imigrace nebude dělat stejné chyby jako Itálie“. Už to vypovídá mnohé o tom, jak a zda bude Evropa mít společnou imigrační politiku.

Pojďme do Asie, kde již nyní dominuje Čína a Indie. Jakou náboženskou kulturu má Čína? Mám syna, který už tři roky pracuje v Číně jako ekonom a pokaždé mi pomůže objevit něco nového. Je známo, že ekonomické jednání bankéře, průmyslníka, politika, ekonoma nezávisí jenom na sterilních a neutrálních studiích, která absolvoval, ale také na výchově, které se mu dostalo. Jaká je čínská výchova? Je tam trochu konfucianismu, trochu buddhismu a trochu maoismu. Všechno smíchané dohromady. Co však pro ně znamená říkat pravdu, držet slovo, mít smysl pro povinnost, smysl pro poslušnost? Je to stejné jako u nás? Nevím.

A potom jsou tu dvě rozvojové oblasti – Latinskou Ameriku ponecháme stranou. Na mezinárodní scéně totiž největší starosti činí Afrika. Afrika, kterou jsme my bývalí kolonialisté vždycky pohrdali, vždycky jsme ji považovali za něco, co lze podle okolností využít, a potom jí třeba také pomoci k růstu. Značná část intelektuálního růstu Afriky totiž plyne z toho, že dobrý evropský kolonialismus dodal také mnohé hodnoty. Země, které byly kolonializovány, se bezpochyby také nejdříve rozvinuly. Dnes je však Afrika dobývána Číňany a to ze dvou hledisek: jako zdroj surovin a pracovních sil. Afričan se stává pracovní silou za nízkou cenu Číňana. Má však Číňan tutéž vizi člověka jako my?

Toto jsou velké otázky, které si papež podle mého názoru klade. Proto si dělá starosti s tím, jaké jsou v procesu globalizace hodnoty člověka. Dnes existuje jen jediná velká a jedinečná morální autorita, která pro všechny a ve všech situacích ustavičně zdůrazňuje hodnotu člověka. A tím je papež svaté apoštolské církve římské. Neznám žádnou jinou.“

Stát má sloužit rodině a občanovi, nikoli naopak

O zadlužení rodin i občanů za účelem podpory státních ekonomických ukazatelů jakožto špatné formě subsidiarity a o budoucích geoekonomických a geopolitických změnách hovoří prof. Ettore Gotti Tedeschi, ředitel vatikánské banky a známý ekonom v rozhovoru pro Vatikánské televizní centrum, jehož třetí a poslední část vám nabízíme.

V souvislosti s podporou rozvoje celé lidské rodiny zmiňuje Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate “zásadu subsidiarity” a “autonomii zprostředkujících skupin” a odmítá “paternalistický sociální systém” (č.57). Je to model, který se upevňuje, anebo je v oblasti řízení mezinárodní pomoci zapotřebí ještě mnoho změnit?

„Paternalistický model nepomáhá člověku růst, nedává mu motivaci, aby se rozvíjel, sílil a stal se nezávislým. Je to jako v kultuře „know why” a „know how”. „Know why” znamená vědět proč. Pokud člověk chápe důvod čili proč jednat a naučí se svůj život vést, dělá pokroky. Pokud se někdo naučí jenom způsob, jak jednat, může dělat maximálně to, co se naučil. Klasická evropská kultura spočívala vždy na “know how why”, tedy vědět dříve proč než jak. To je podstatný bod uvažování.

Druhým bodem je subsidiarita. Existují dva typy subsidairity, které podle mého názoru papež ve své encyklice vymezuje. První je subsidiarita jednotlivce vůči státu. Jejím typickým příkladem je situace v Americe. Američané byli 15 let využíváni státem k tomu, aby svým zadlužováním udržovali růst hrubého domácího produktu, který stagnoval. A Spojené státy, jak víme, prošly komplikovaným obdobím. Vzpomeňme na 11. září 2001. Musely jako hlavní strážci lidstva rekonstruovat postoj k terorismu, což pravděpodobně značně zvýšilo jejich výdaje na obranu, a výdaje někdo platí. Takový je požadavek HDP. Velké výdaje na obranu, na zbrojení po 11.září, které v dalších letech vzrostly o 14, 15% za rok, musely být podpořeny růstem hrubého domácího produktu. Odtud tedy plyne potřeba růstu HDP. A jak způsobit jeho růst? Americkým zvykem je ponechat to na svobodě jednotlivce, kterému jsou k tomu dány podmínky: nižší daně a přitažlivost nějaké formy spotřeby. Po deseti letech americké rodiny zchudly, ztratily velkou část své hotovosti, ztratily velkou část hodnoty svých domů, které navíc ještě ani nesplatily, ztratily část svých penzijních fondů, které jsou, jak známo, privátní, zadlužily se na dva či tři roky a ještě jim hrozí, že přijdou o práci. Rodina tedy přijala subsidiární (podpůrnou) roli ve vztahu k požadavku růstu národního hospodářství. Toto je negativní subsidiarita, subsidiarita, která je opakem toho, čím by měla být a realizuje tak sen John Fitzgeralda Kennedyho, katolíka, který říkával: „Americký občane, nemysli na to, čím by stát mohl prospět tobě, nýbrž na to, co bys ty mohl udělat pro stát”. Několik desetiletí poté jsme viděli, co udělal americký občan pro stát: zadlužil se, stal se zranitelnějším a slabším.

Potom existuje druhá nebezpečná subsidiarita v zemích třetího světa, které jsou využívány, často také spravovány tak, aby poskytovaly nějaké výhody - surovinové bohatství, pracovní sílu – a aby se na ně zcela zapomnělo, když tyto výhody přestanou být využitelné či udržitelné. Toto jsou dvě subsidiarity, s nimiž se v tomto světě v současnosti vyrovnáváme a které pozorujeme.

Nezapomínejme na to, že ve hře není jenom ekonomická rovnováha, oživení ekonomiky, které potrvá dlouho a bude obtížné, ale ve hře je “co si s tím vším počne občan”. Jeden příklad: Itálie je zemí, jež má několik velkých zdrojů, aby mohla přijmout strategii, čelící krizi: například drobné a střední podnikání, úspory Italů. Já se obávám, že tyto úspory budou využity ke spotřebě, přičemž úspory, jak známo, mají sloužit k ochraně jednotlivce, jeho rodiny, jeho podnikání. Namísto toho je třeba stimulovat rodiny a společnost, aby znovu začaly věřit v budoucnost a měly děti, protože my nemáme děti, nemáme jich ani tolik, aby stačily na udržení početního stavu obyvatelstva. Přitom se bráníme před imigrací, která se nám nelíbí. Přestali jsme mít děti a vytvořili jsme negativní situaci klesajícího ekonomického kontextu. Tento pokles však přináší odříkání. My si však nechceme nic odříkat, nechceme být skromnější v našem životním stylu, nepřejeme si střídmost. Střídmost nevyhledáváme a pokud se přiblíží, utíkáme před ní.“

Papež však zmiňuje subsidiaritu také v pozitivním smyslu…

„Ano, to je subsidiarita státu vůči občanovi. Stát má podporovat občana. To znamená, že vzhledem k občanovi, k rodině má všechno ostatní být subsidiární, nikoli naopak. Můj dojem z mnoha zemí je však právě opačný. Málo je zemí, kde jsem to nezaznamenal – včetně Spojených států amerických, které byly vždycky velkým symbolem svobody, liberalismu. I tam, jak jsme právě ukázali, byly rodina i jedinec podpůrnou (subsidiární) instancí vzhledem k ukazateli ekonomického růstu, státnímu požadavku růstu. Pohleďme na Ameriku a na Asii před dvaceti lety v tehdejším procesu globalizace: Amerika měla stálý 3%-ní růst, Asie 8, 9, 10, 14, 15%-ní růst. Co říká ekonom o geopolitice? Říká že během deseti let Amerika vyrostla o 80% a Asie o 300%. Kdo bude mít moc za deset let? Toto je otázka, jež se klade, a je to také otázka geopolitického charakteru, nejenom ekonomického. Soutěž mezi jednotlivými státy se týká také populačního růstu. Populace je bohatství.

Neo-malthuziáni říkali, že v Číně a Indii zemřou miliony lidí hladem. Čína a Indie však vstoupily do ekonomického cyklu rozvoje, staly se světovými hráči, nejdůležitějšími aktéry výroby, spotřeby a produkce finančního bohatství, takže dnes samotná Čína vlastní téměř 35 až 40% procent amerického státního dluhu. To znamená, že nejenom rozvinula a vyprodukovala blahobyt, který se pomaličku šíří, ale dokonce podporuje naše rozvinuté ekonomiky, které prožívají úpadek. Za deset let bude Čína první světovou velmocí. Je to dobře nebo zle? Jediný problém spočívá v tom, že při ekonomickém dobývá světa je exportována a šířena také určitá kultura, určité smýšlení. Otázka, kterou si kladu, tedy zní: jaká je čínská kultura, kterou budeme v příštích deseti letech importovat? Jaké je smýšlení? Jaké hodnoty budou exportovány k nám? Toto jsou otázky, před nimiž stojíme.“