Opravdový pokoj a přijetí

O víkendu jsme se rozhodly, že budeme spolu jako komunita. My jsme spolu samozřejmě pořád, v domě. Jenže někdo učí ve škole, jiné učí ve školce, naše „babičky“ perou, žehlí či surfují na internetu a když přijdou nahoru do komunity „učitelky“ odchází na službu na intr „vychovatelky“. A Já s Jančou pobíháme mezi tím po celé domě, po celý den.

Proto jsme si naplánovaly komunitní víkend. Část sester vyrazila v sobotu na setkání řeholníků do Řep a odpoledne jsme se zase rozdělily na běžkařky, domácí a slibové (ty šly Andrejce na sliby). S tím, že se sejdeme večer u „Káji“ (pro nezasvěcené, „Kája“ je pan biskup Karel, my mu tak s jeho svolením říkáme, to je ještě z doby komunismu).

U Káji měl začít náš komunitní víkend, běžkařky bohužel zabloudili v Brdech a tak přišli ve chvíli, kdy nás Kája vyprovázel ze vrat. Ale proč to celé píšu, chtěla bych se podělit o silný zážitek pohostinnosti nebo spíš zážitky dva. Nevím jestli jste někdy byli na návštěvě u biskupa. Já ne. Kája nás uvítal u vrat domu, kde bydlí, vzal nás do předsíně, abychom si mohly odložit a pak do své kaple, společně jsme se krátce pomodlili. Pak nám ukázal kuchyň, a prohlásil, že půjdeme do větší místnosti, protože je nás víc (bylo nás i s ním osm). V největší místnosti byl uprostřed ping pongový stůl, ten se před našimi zraky změnil ve veliký jídelní stůl s červeným ubrusem. A Kája řekl, že nám uvařil bramboračku, omlouval se přitom, že bramboráky by byly lepší, ale jsou moc pracné. Rozdal nám lžíce a nalil výbornou hustou bramboračku. Pořád nás pobízel, dokud se všechna nesnědla. Musím dodat, že jsem si naplánovala, že nebudu ten den večeřet, protože jsem věděla, že pohoštění na slibech nestihnu a odtud jsme běžely přímo ke Kájovi na čaj. A tak jsem se v duchu zaradovala a přidala si ještě jeden talíř a vzala dva krajíčky chleba, normálně bych se hrozně styděla, ale tentokrát jsem si výborně pochutnala. Jenže to nebylo všechno, Kája totiž donesl každé ještě talíř obložený sýrem a salámem a pobízel, ať si bereme okurky a olivy. Na závěr bylo samozřejmě ovoce a káva. Když tak nad tím přemýšlím, zažila jsem už pár hostin, jenže ta krása nebyla ani tak v množství a kvalitě jídla, ale v takovém pocitu, že jsme tam vítané. Že Kája nás rád vidí a rád kvůli nám nakupoval a vařil. Zkrátka domov a přijetí.

Neděle se pak nesla v podobném duchu. Byly jsme na návštěvě u trapistek (kontemplativní řád, poměrně přísný, jehož úkolem je modlitba chval a přímluva za svět). Ze sestry, která s námi mluvila zářilo přijetí každé z nás, opravdový zájem a rozhled. Člověk měl pocit, že je tam jen pro něj a nemá nic jiného na práci než se mu věnovat a přitom v pokoji a jednoduchosti, jako den předtím u Káji.

V obou případech jsme si jen tak povídali, jedli a byli spolu, ale díky lidem, kteří žijí s Bohem jsem se občerstvila a povzbudila jak po týdenní dovolené. A tak Bohu díky za lidi, kteří jsou obyčejní a přitom plní Boha a šíří kolem sebe pokoj a přijetí jen tím, že jsou.