Nebyla krásná, ani bohatá, ani vzdělaná přesto byla vyhledávaná lidmi různého věku a pohlaví a obdivovaná.
Eusebie Palomino se narodila ve Španělsku roku 1899 ve velmi chudé a zbožné rodině. Matka neuměla číst ani psát, otec byl samouk. Na živobytí si vydělávali pomocnými pracemi, matka prala prádlo cizím lidem a otec pracoval jako příležitostný dělník. Měla osm sourozenců, z toho pět jich zemřelo v dětství, dvě sestry později. Ve škole většinou neznala odpověď na otázky učitelky, v osmi letech přestala chodit do školy, protože si musela vydělávat na živobytí. Otec si vážně poranil ruku a nemohl pracovat, vzal Eusebii a vydali se spolu žebrat po okolních vesnicích, aby měli co jíst. V deseti letech odchází do služby, dělá chůvu a pasačku krav ve vesnici. Pak se nemůže uživit a tak odchází se sestrou do města Salamanca, kde pracuje jako chůva. Pomáhá v domově pro staré a nemocné. Touží stát se řeholnicí, ale nemá prostředky, aby mohla vstoupit do kláštera. Zároveň jí přitahuje život ve městě. Kolísá mezi klášterem a světem. Velmi uctívá Krista Ukřižovaného a jeho rány a Pannu Marii. Zatímco obstarává nákupy ve městě neodolá a ptá se dětí na ulici jestli chodí na mši a jestli se modlí, pak jim rozdá dobroty, které dostane a ušetří. Touží podělit se o radost víry a tak evangelizuje i vojáky. Sama vypráví: „Když jsem viděla jít po ulici vojáka, šla jsem za ním, dohnala jsem ho, srovnala s ním krok, pozdravila ho a povídala mu o úctě k Panně Marii, pak jsem mu dala na dlani medailku Panny Marie.“ Řeknete si, no jo, zbožné Španělsko minulého století, jenže v té době se blížila revoluce a brzo začalo ve Španělsku pronásledování a popravy kněží a řeholnic.
Postupně poznává svou cestu, na kterou jí Pán zve. Kamarádka jí pozve na mši k salesiánkám, ona nechce chodí přece k jezuitkám a je tam spokojená. Kamarádka jí přemlouvá, ona odmítá, ale nakonec svolí, aby jí vyhověla. Když přijde do domu salesiánek uvidí v kapli Pannu Marii Pomocnici, kterou viděla ve snu a vnímá uvnitř pozvání „tady tě chci mít“. Brání se, že nemá na výbavu, aby se mohla stát sestrou, ale je tam velmi spokojená a za týden přichází znovu. Kamarádku už víckrát neviděla, ale časem požádá sestry, aby u nich mohla pracovat jako pomocnice v kuchyni. Dělá děvče pro všechno, služku a poskoka. Říká:“ někdy bylo pro mě těžké být pokorná, zlobila jsem se. Toužila jsem být pokorná a laskavá a tak jsem prosila svatého Josefa, aby mě to naučil. A postupně jsem viděla, že už mě tolik nestojí prosit za prominutí a pokořit se, což mi předtím bylo velmi zatěžko.“ Děvčata na internátě vnímají, že tato služka je jiná a chodí si za ní do kuchyně pro povzbuzení a radu. Až se sestry diví, a nechápou proč studentky tak často chodí pomáhat do kuchyně.
O své touze stát se sestrou mluví s matkou, ale ta s ní nesouhlasí a říká, jí, že Bohu může stejně dobře sloužit v manželství. „Věděla jsem, že je to pravda, ale vnímala jsem, že manželství není moje cesta.“
Nakonec jde za hlavní představenou, která přijela na vizitaci a mluví s ní o své touze stát se salesiánkou a o problému, že nemá na výbavu. Hlavní představená jí ujistí, že může vstoupit bez výbavy a stanoví i termín vstupu.
Eusebie jede domů, rozloučit se s rodiči, je jí 22 let. Je to pro ni velmi těžké, protože se mají hodně rádi, rodiče jí pouští. Maminka se dokonce dcery zastává před sousedkou, která prohlásí, že by vlastní dceru radši uškrtila než ji nechala odejít do kláštera. Říká jí: Jdi kam tě Bůh volá.
V noviciátě těsně před sliby vážně onemocní a to je důvod, aby nemohla složit sliby. Zatímco ostatní novicky se těší a šijí si hábity, ona ne. Sestry se diví, jak je klidná. Novicmistrová jí řekne, že jí bude muset poslat zpátky k rodičům, Eusebie to vnímá jako Boží vůli a je ochotná vzdát se svého snu. To novicmistrovou překvapí a rozhodne se pustit Eusebii ke slibům. Nečekaně se uzdraví a po slibech odjíždí na své působiště do Valverde del Camino.
Zde pracuje v kuchyni, ve vrátnici, pere prádlo a pomáhá v oratoři (středisko mládeže). Ostatní její spolusestry učí. Vždycky spokojená, protože „v Božím domě není žádná práce bezvýznamná, naopak vše co se dělá z lásky k Bohu je velké“.
První dojem u děvčat v oratoři: taková malá, ošklivá a nevzdělaná sestra. Postupně za ní chodí nejen v době oratoře v neděli, ale i ve všední dny. Co na ní mají? Žije s Bohem a pro Boha a proto je jim s ní dobře ani nevědí proč.
Touží jí do misií, ale vzdá se toho z lásky k rodičům, kteří jsou staří a mají už jen ji, ostatní děti jim umřely.
Roku 1930 se připravuje na věčné sliby v noviciátě, novicmistrová jí požádá, aby něco řekla novickám. Jedna novicka má přečtené velké mystiky, myslí si, co nám může říci sestra, která je celý den mezi kastroly. Pak přiznává: „Visely jsem jí na rtech. Pochopila jsem, že znám Boží lásku z knih, ale nevím o ní nic ze života, neznám vtělenou Boží lásku.“
Ve Španělsku se blíží revoluce proti monarchii a pronásledování křesťanů. Eusebie ví ze snu, že Bůh bude velmi urážen a rozhodne se nabídnout svůj život za svůj národ a jeho navrácení k Bohu. Bůh přijme její oběť a v 33 letech onemocní. Mezitím se množí lidé, kteří jí prosí o modlitbu, o radu.
Umírá 10.2. 1935, je jí 36 let. Lidé přichází na její hrob prosit o přímluvu a pomoc. 17.12. 1996 jí Jan Pavel II. Prohlásil za blahoslavenou.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.