Během jedné zvláštní návštěvy byl Mason doma od čtvrtečního večera. V sobotu odpoledne pak Bůh Anabel prostřednictvím jejího mentálně zaostalého syna velice jasně ukázal, jak ji miluje. Stála v kuchyni u dřezu a děsila se toho, co přijde. Za několik okamžiků posbírá Masonovy věci a odveze ho zpátky do ústavu. Už to tak dříve proběhlo mnohokrát a nikdy to nebylo lehké. Ten den ale Bůh zamýšlel něco, co její život navždycky změnilo.
Myla nádobí, Mason seděl na židli a pozoroval ji, nebo se na ni alespoň díval. V tu chvíli to začala. Emoce ji zmáhaly a při známém pomyšlení na to, že má Masonovi sbalit hračky a oblečení a odvézt ho zase pryč, se jí svíral žaludek. Přestala s mytím nádobí a klekla si k Masonovi na kolena. Vzala jeho ušmudlané ručky do dlaní a zoufale se pokoušela nějak s ním navázat kontakt.
„Mám tě ráda, Masone. Miluji tě. Kdybys jen věděl, jak tě mám hrozně ráda,“ plakala.
Chlapeček jen zíral. Nemohl jí rozumět. Nic nechápal. Vstala a znovu se pustila do nádobí, ale dlouho to nevydržela. Zmocnil se jí pocit naléhavosti. Zase si utřela ruce a klekla si k svému drahému chlapečkovi.
„Můj drahý Masone, kdybys mi tak mohl říct „mám tě rád, mami“. Potřebuji to, Mace.“ Nic. Znovu jsem vstala a postavila se k dřezu. Další nádobí, další pláč. Vtom mi začaly do vědomí pronikat myšlenky, které byly mému myšlení cizí. Věřím, že toho dne ke mně mluvil Bůh. Řekl mi toto: „Když se podíváš na svého syna, Anabel, a vidíš, jak tam sedí a z úst mu tečou sliny, také se s ošklivostí neodvrátíš. Nezavrtíš znechuceně hlavou, protože má košili všude od jídla a sedí ve špinavé, páchnoucí pleně, když by se přitom už měl umět starat sám o sebe. Neodmítáš ho Anabel, i když všechny sny, které jsi v souvislosti s ním měla, jsou na padrť. Neodvrhneš ho, protože nepodává žádný výkon. Máš ho ráda, Anabel, jenom proto, že je tvůj. Mason tvou lásku vědomě neodmítá, ale ty moji ano. Mám tě rád, Anabel. Ne proto, že jsi upravená nebo přitažlivá, ani proto, že děláš věci dobře, ani pro to, že podáváš výkon, ale prostě proto, že jsi moje.“
Znovu jsi si díky tomuto příběhu z knížky „V krajině ženských snů“ (Sharon Jaynesová) připomněla, že mě Bůh má rád i když zrovna nedělám dobrý dojem. Když jsem trapná, protivná, mrzutá, když říkám hlouposti a tvářím se děsně chytře, když se mi nedaří…
Sharon říká „máme nebeského Otce, který nás miluje, bez příkras a úplně, jen proto, že jsme jeho!“
„I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ (Iz 54,10) Slovo slitovník je od hebrejského racham, které znamená „konejšit, s láskou opatrovat, hluboce milovat, jako milují rodiče, slitovat se, chovat se něžně…“
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.