Jak jsem jela pendolinem.

Vypravila jsem se v neděli na pouť na Vranov, poděkovat a prosit. Bylo tam dost špatné spojení, jezdím ráda vlakem a tak jsem si aktivně koupila e-lišku. Jenže jsem se při návratu zdržela a ujel mi autobus, na který mi navazovaly spoje. Další jel až za hodinu. Čekala jsem na něj a kombinovala jak to udělat, abych stihla dřívější vlak. Na Brněnské nádraží jsem měla dojet 8 minut po odjezdu vlaku do Prahy, tak jsem prosila Hospodina, ať ten vlak zdrží. Nezdržel ho, nejspíš by to poškodilo jiné lidi. Jenže mě jel další vlak za hodinu, ale přes Havl. Brod a na ten jsem neměla jízdenku, nebo jelo pendolino nebo za dvě hodiny rychlík. Šla jsem na informace zjistit jestli bych na e-lišku nemohla jet jinou trasou. Paní řekla, že ne, ale že můžu jet pendolinem (platí se tam 200,- za povinnou místenku) a doplatit si 100,- za místenku, když mám zákaznickou kartu. To se mi nechtělo, naštěstí mi paní navrhla ještě další variantu, o které jsem neměla vůbec tušení. Nulová místenka, moc jsem nepochopila jak to funguje, ale poslušně jsem se šla zeptat k vedlejšímu okýnku pro „pendolina“ jestli nemají nulovou místenku na nejbližší pendolino. Měli. A tak jsem jela do Prahy pendolinem, bez příplatku jen za 150 Kč.

Pak jsem nad tím ve vlaku dumala. Člověk se rozhodne pro nějakou cestu, něco si naplánuje, promyslí a pak když mu to nevychází přemlouvá Hospodina, aby to dotáhl (a tím nemyslím jen cestu Praha – Brno, ale i cesty životní). A Hospodin to skutečně dotáhne, ale třeba nějak úplně jinak, než by si člověk představoval. Nikdy by mě nenapadlo jet pendolinem. Musela jsem Hospodina obdivovat za vynalézavost a eleganci s jakou mi pomohl. Přeji sobě i vám, aby se nám dařilo i v životě přijímat Boží řešení, i když mohou na první pohled vypadat „neprůstřelně“.