"Odpusť, Natašo!"

Na své rodiče si vzpomínám jen mlhavě. Měl jsem čtyři roky, když otce zabili. Matka zemřela krátce po něm. Když mého děda poslali do vyhnanství, musel můj otec odejít s ním. Žil ve statním dětském domově a chodil do nedaleké školy. Už v mládí se stal zaníceným komunistou. Vlastního otce zapřel. Dobře si vzpomínám, že jsem měl otce velmi rád. Měl jsem dva bratry. Jednou večer ke mně přišel, objal mě, řekl „na shledanou“ a odešel – z mého pokoje i z mého života. Od té doby jsem ho už nikdy nespatřil. Zmizel beze stopy. Když mi bylo třináct, doslechl jsem se, že je bratr Vladimír v pracovním táboře v Kazachstánu. Napsal jsem tam a prosil o pomoc při hledání. Za nějaký čas jsem dostal odpověď, že jeho jméno není nikde zaregistrováno a že mého bratra nikdo nezná.

            Od svých čtyř let jsem žil v rodině našich přátel a jako šestiletý jsem se dostal do státního dětského domova. V domově bylo celkem 120 dětí a vychovatele a vychovatelky jsme oslovovali „strýčku“ a „teto“. Vychovatelé byli tvrdí, čišel z nich chlad a vůči našim přáním byli naprosto lhostejní. Ani jedna teta nebo strýc si toto povolání nezvolili z lásky k dětem. Strana je prostě pověřila výchovou „mladých komunistů“. Sebemenší přestupek proti domovnímu řádu trestali velmi tvrdě a brutálně. Na druhou stranu nás úplně ignorovali, když jsme někdy potřebovali nějakou pomoc. Život v domově běžel stále podle neměnného pořádku. Domovní řád nám přikazoval denně po obědě spát. To mě ani nenapadlo. Bylo mi dvanáct roků, byl jsem velký a plný energie. A protože jsem velmi rád četl, vzal jsem si vždycky po obědě lampu a četl jsem pod dekou. Dělal jsem to denně a nikdy mě nikdo nenachytal. Jednou však měl Niči mimořádně špatnou náladu. Byl opilý a zuřivě hledal nějakou obětˇ. Nic zlého netuše ležel jsem pod dekou a četl. Najednou jsem pocítil strašlivý úder do boku a spadl jsem z postele. Nade mnou stál strýc Niči. Řval: „Přece jsem tě nachytal! Ty smrade! Dostaneš lekci, že na ni do smrti nezapomeneš!“ Zmocnila se mě hrůza. Co mě čeká? Ale Niči řval dál: „Dostaneš trochu vitamínu P, Dakove. Vitamín P! Víš, co to znamená, že?“ opilecky zaskřehotal. Otřásl jsem se. Abych nevěděl. Řemen! Rusky prjaška, to byl vitamín P strýce Ničiho. Díval jsem se, jak si sundal těžký kožený opasek s velkou kovovou sponou. Začal mě zběsile mlátit. Těžká kovová spona dopadala na moje tělo. Měl jsem pocit, jako by mě lámal kosti. Třeba bude bít tak dlouho, dokud nezhebnu. Krev mi tekla z velké rány pod žebry, kde se mi ostrá hrana spony hluboko zařízla do masa. Když jsem byl už úplně bez vlády, odstrčil mě a zařval.“Zmiz, ty všiváku. A dávej si dobrý pozor, abych tě zase nenachytal!“ na cestě k posteli jsem se zhroutil. Celé tělo jsem měl v jednom ohni. Takovou nakládačku jsem ještě v životě nedostal. Zalezl jsem pod deku, ale neplakal jsem. Ta bestie neuvidí ani jedinou moji slzičku! Tu radost mu neudělám! Od tohookamžiku jsem dnem i nocí přemýšlel, jak se mu pomstím. Nenáviděl jsem ho ještě víc, než kdy dřív. Za několik dní přišel ke mně Nikolaj Povalejev a řekl:“Sergeji, hodina pomsty udeřila!“ Každý večer, něco před jedenáctou, přicházel strýc Niči do naší ložnice, aby se poohlédl po nějaké oběti. Ale tentokrát na něj čekalo překvapení. V ložnici bylo naprosté ticho a tma. Nedočkavě jsem čekali, až se ozvou jeho těžké kroky. Netrvalo dlouho a zaslechli jsme známý zvuk. Niči přicházel. Dveře do ložnice se otevřely a Niči, nic netuše, přicházel. Nadešla naše chvíle! Povalev a dva jiní…

Chcete vědět jak to dopadlo a jak skončil hlavní hrdina Dakov? Přečtěte si knížku S.K. Dakov: Odpusť, Natašo! Musím vás, ale upozornit, není to románek, ani oddychovka před spaním. Je to svědectví o praktikách komunistů a ten, kdo ho sepsal, za to zaplatil vlastním životem.